Tichá tolerance v roce 2008. Stavba Mamuťáku v roce 2009.
Patrioti chtějí zachovat kempy a „tichou toleranci“. O rok později už fotografie z Mamuťáku ukazují něco podstatně jiného než člověka, který se na noc schová pod skálu: řezání kmenů, jejich přenášení a budování dřevěného posezení. Tři snímky v albu mamutak-lavicky mají v metadatech datum 14. června 2009. Nejde o datování každé fotografie ani o důkaz, že převis předtím nikdo nepoužíval. Jde o přímou dokumentaci prací na vybavení tábořiště. 33, 84
Ivan Brezina stavbu ve své investigaci připisuje Rostislavu „Wolfovi“ Procházkovi a jeho partě. Současně popisuje dohodu z roku 2008, podle níž už další budování nemělo pokračovat. Zakládací listina sama není podepsanou dohodou s Pořízkem; dokládá však, jaký cíl iniciativa prosazovala. Fotografie zase ukazují, co se na Mamuťáku dělalo následně. 33, 84, 87
Správa nezdědila pouze starou tradici. Za jejího působení se chráněný převis dál vybavoval na rekreační kemp. V roce 2020 AOPK uvádí, že na Mamuťáku ani na dalších pěti jmenovaných lokalitách neukládala sankce. Dnes právě tomuto kempu připravuje povolení. Proč je to důležité pro dnešní legalizaci → 10, 7
Česká inspekce životního prostředí tehdy požaduje systémové řešení. Zmiňuje i možnost vyhradit několik regulovaných míst. To ovšem předpokládá rozhodnutí o konkrétním režimu a jeho podmínkách. Dlouhodobá tolerance, při které nikdo pořádně neví, co ještě projde a kdo to bude kontrolovat, takové rozhodnutí nenahrazuje. 13
Roky běží a provoz se usazuje. Z opakovaného používání místa snadno vznikne dojem nároku: jezdilo se sem loni, předloni i za předchozího vedení, takže musí být možné jezdit sem dál. Pro úřad je potom každý zásah politicky i osobně nepříjemnější. Naráží na lidi, kteří už své zázemí berou jako samozřejmost a případné omezení jako křivdu. Právě proto záleží na tom, co správa dělá dřív, než se z nepovoleného provozu stane místní zvyk.